Červen 2012

Odpočinek od kraviček a blbečků

29. června 2012 v 20:19 | Aksal |  O blogu a o mně..
Český jazyk a literatura - 2
Anglický jazyk - 3
Matematika - 3
Informatika - 1
Dějepis - 1
Občanská výchova - 1
Fyzika - 2
Přírodopis - 2
Zeměpis - 2
Hudební výchova - 1
Výtvarná výchova - 1
Člověk a Zdraví - 1
Tělesná výchova - 1
Pracovní činnosti - 1
Německý jazyk - 1

No já vím. Nic moc,taky už jsem to slyšela hodněkrát. Nevím co k tomu říct..
Asi jenom to, že to příští rok vážně vylepším. Kdyby mi ten kokos,Pinokio dal slibovovanou dvojku ze zeměpisu,tak by bylo všechno jiné. Hlavně že jsem panu Š. na matematice ukázala na tabuli čtyři příklady a všechny jsem měla dobře. Taky sliboval. Jsem nadšená z dějepisu.
Dala jsem si takový "slib" , když budu mít příští rok víc jak tři trojky,tak si zrušim facebook. I když bude asi pozdě.

Dan mi dal kytku. Je mnoho kytek,ale pro mne jenom ta jedna nejhezčí. Promiňte v tomhle se nevyznám,nevím co to je. Znám jenom růži a karafiát. Nakonec jsem šla k Týně a amatérka mě vyfotila.

Prosím,nevšímejte si těch divných očí. Nevím co se to semnou dělo. V tu chvíli jsem se asi,považovala za vietnamku.

Dále si nevšímejte těch dveří. Bylo to jediný místo kde nás neotravoval René-její bratr.

Dnes bylo nádherně. Vyšla jsem si s Danem ven. Nakonec musel domu dřív než já a když jsem ho šla doprovodit,potkala jsem Týnu. Šli jsme k ní a ona mi svěřila do "péče" tričko. Je vážně skvělé,ale nosit ho nebudu. Je černo žluté a ta žlutá je taková ta co mají silničáři. Ve tmě dokonce svítí.

Teď jim čokoládu kterou jsem měla odevzdat Kebabce,ale za tu dovjku z češtiny? Nikdy!
Holt si to posrala (:D) .. Je sice rozteklá,ale aby si pro ní náhodou nepřišla.
A když jsem u té čokolády,vzpoměla jsem si na tu akademii. Nevím jestli jsem to už psala.
Videou Vám dám a ještě v lepší kvalitě než jsem ho dostala od Vašího,ale až v srpnu. Já vím..

Jdu psát rozepsanou povídku. Dobrou a hezké prožití prázdnin přeji všem! ;)


Chytřejší a zdatnější

28. června 2012 v 13:05 | Aksal |  O blogu a o mně..
Včera nám ředitelka oznámila že deváťáci nebudou mít poslední zvonění. Však víte,lahve s vodou,kluci s podprsenkama a píšťalky. Dnes ráno obešla všechny třídy a oznámila že na návrh,aby jí deváťáci nepolili kývla a poslední zvonění bude. Po deváté hodině vlítli do třídy s hroznýma výkřikama a rachotem. Hledala jsem toho nejvyššího. Vůbec jsem ho nikde neviděla. Můj výhled ukončila láhev plná vody která mě polila od hlavy až k patě. Otočila jsem se a čekal na mně ten hezký úsměv. Myslela jsem že ho zabiju. Pak ke mně přilít Milan s větou "Sorry Dane že ti jí beru,ale támhle na ní čekají ještě dvě flašky." A co myslíte? Místo toho aby mě "ochránil",tak ještě řekne: "Jen jí dejte!" Po ještě dvouch flaškách na mně Káťa vysypala nějakej černej prášek kterej nejde dolů. Ale jedním jsem si jistá-Nezapomenu na tenhle den!

Celé čtyři hodiny jsme měli paní Hrocha. No prostě Hrocha. Víte mluví jako Mickeymous a vypadá jak hroch. Chudák hroch. Nejdřív řekla že se půjdeme podívat na výstavu "Atentát na Heindricha" a potom na zmrzlinu. My všichni mysleli že to bude z třídního fondu. Přijdeme k cukrárně a Hroch říká: "No tak běžte si koupit." Myslela jsem že jí zabiju. Nikdo s sebou neměl peníze a ani nic. Naštěstí jsem potkala babičku,která mi zmrzlinu koupila a ještě mi dala stovku tak jsem koupila deseti lidem. Zítra mi to PRÝ zaplatí. Možná tak příští rok.
Když jsem u toho příštího roku. Dostali jsme učebnice. No hoši..
Chemie takovej salát, dějepis taková počmáraná šunka a na občance mám nakreslenou p**u!
Stejnak tu učebnici nebudeme moc používat. Teda snad.

V pět pro mně příjde Dan a půjdeme na hoďku ven. V šest mě odvede na mažoretky a v sedm mě zase vyzvedne. Jak melé děťátko :D
Jo a počítač zlobí takže to video budete mít až o prázdninách. To budu na chytřejším notebooku.


Vytvoření lásky k člověku

27. června 2012 v 19:05 | Aksal |  O blogu a o mně..
Tento článek je pouze o jedné věci. Jen menší upozornění koho by to nebavilo. ;)

Ať už je to tak nebo jinak,konečně jsem se dozvěděla pravdu.
Jen nevěděl jak se ke mně blíž dostat,tak to zkusil přes Andreu. Teď už taková forma toho jak to všechno začalo.

Ráno jsem šla do školy s náladou pod psa,protože jsem zase zaspala. První hodinu jsme měli volnou a pak jsme šli do kina nacvičovat včerejší akademii. Jen nacvičovat. Když už jsme s holkama odtancovali šli jsme se podívat na hřiště. Vyšlápli jsme "kopeček" a nejdřív se vydýchali. Vlezla jsem si na houpačku která byla jako zázrakem prázdná. Chtěla jsem se zvednout,ale někdo mě vzal za ruku a odtáhl mě pryč-Nikola. Říkala že semnou potřebuje někdo mluvit,že mám jít ke stánku že tam na mne čeká Daniel. Udělala jsem menší ošklebek který myslím že nemusím popisovat. Ale šla jsem tam.

Když jsem tam došla,vážně tam byl. Vplížila jsem se ke stolku a zeptala se vážně divnou otázkou: "Chceš semnou mluvit?" Bože až teď si to uvědomuju. Poté spustil. O tom jak chodil s Andreou jenom kvůli mně,což jsem mu začala vyčítat a byla jsem celkem naštvaná že tohle vůbec řekl. Otočila jsem se na jedné noze a chtěla jít zpátky na hřiště, s pocitem že o mně má stejně zájem. Při mém velkém kroku mě chytl za ruku a posadil mě na lavičku vedle něj. Sedla jsem si tak abych mu viděla do očí,takže do toho divnýho sedu co si říká turecký. Znovu začal o tom..:
"Já vím tohle byla asi byla výmluva,ale zjistil jsem že tě mám asi vážně rád." Nevím proč,ale ta věta se mi prostě nelíbila "Aha a vážně jenom asi?" Tu otázku jsem si prostě neodpustila.

Potřebovala jsem si být vážně jistá. Nevím jak jsem u těch vět vypadala,ale vím že jsem byla zase červená jak paprika. Ale to dělám vždycky..! Ani už jsem mu neskákala do řeči.
"Vím že jsem se k tobě vždycky nechoval pěkně. Ne asi,ale určitě tě mám rád. A možná i víc. Teď jsem zalhal a promiň." Vůbec jsem nevěděla co bude,kdy to bude a jak to proběhne.
"Nechceš to semnou zkusit?".. Ta otázka mě zaskočila jako nic jiného na světě. Zamrkala jsem a kývla asi stokrát. Byla jsem štěstím bez sebe. Vzal mě za ruku a dal mi pusu. Tohle jsem čekala celou dobu. Celou dobu jsme tam seděli a povídali si. Když ten nácvik celý skončil,šli jsme ruku v ruce zpět do školy. Vojta se jen tak podíval a usmál se. Jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Taky jsem se vrátila až teď. Byla jsem od dvou venku. S ním♥
Říkal o tom jak je rád že odchází ze základky,jak se těší na školu a až na něj budu čekat na autobusáku. Ale řekl taky o tom že se bojí. Že se bojí o to že se mi nebude moc věnovat.
Hodněkrát jsem ho ujistila o tom že nikdo jinej pro mně neexistuje.
Tak hezký pocit když Vás někdo obejme,chytne za ruku a nelže.
Promiňte za tenhle článek který vás nezajímá. Jinak akademie se vyvedla a když mě počítač nebude zlobit,tak bude i video. ;)


Po směru hodinových ručiček

25. června 2012 v 20:24 | Aksal |  O blogu a o mně..
Když jsem ráno vstala až 40 minut po budíku,tak jsem už od začátku věděla že to bude divný den. Za půl hoďky jsem stihla takřka všechno,co jindy dělám hodinu. A ještě jsem byla v naší smradlavý třídě jako první. Fuj tam to tak hrozně smrdí že jsem musela přestávky trávit na záchodech. Věřte tam je mnohem čistější vzduch. Po odevzdávání učebnic mi vlastně došlo že jenom pár dnů,hodin a minut a budu bez kamarádů. Zítra je totiž akademie. Příští rok už budu osmák,osmák a potom deváťák. Nevím proč,ale prostě se mi ze základky nechce. Nechce se mi teď,natož za dva roky.

Zítra k nám půjde i Karolína aby nemusela jet autobusem domů si pro věci tak si to veme do školy a poté půjde k nám. Přijde i Andrea které musím vyžehlit hlavu. Takže podle táty babinec. Když se mu to nelíbí,ať jde třeba k sousedům. Tenhle týden je vážně naplněný až po okraje. V úterý akademie,ve středu odnášení všeho ze školy a v sobotu vystoupení. Moje první vystoupení s mažoretkama. Na městské slavnosti na autobusáku. Pane Bože. Těším se,ale zároveň se bojím že něco zkazím.

Měla by se přijet podívat i babička,ale to silně pochybuju. Už dvakrát jsem jí zvala na akademii. Pořád říkala podle počasí. Ono bylo 25 stupňů a ona se vymlouvala na to že jí dali noční směnu takže musela spát. Jednou byla na mém vystoupení protože to bylo mé první. Ona na tohle moc není. A jezdim k ní jenom kvůli tomu že tam máme sraz se sestřenicí. Jinak jí vážně už zvát nebudu. Babička M. je uplně jiná. Vždy se ptá kdy už konečně budu mít to vystoupení že se na mne těší. Až je to někdy trapné.

Nějak se mi kazí telefon. Pořád se seká a musím ho vypínat. Sakra neopouštěj mě,mám tě jenom jeden a půl roku. Nechci jinej♥ I když..


Nová třída a další pohormy

23. června 2012 v 0:14 | Aksal |  O blogu a o mně..
Stále nějak nemůžu usnout tak jsem se rozhodla napsat dnes (No..) ještě jeden článek. Jsem zvědavá jestli ráno vstanu. Rodiče a všichni už dávno spí,jen já dělám rámus ťukáním do klávesnice. Dnešní den (22.6.) byl už od rána divný. Měla jsem ten pocit jako když pro ostatní neexistuju. Všichni se mě na něco ptali a mně se nechtělo odpovídat. Takže jsem si mluvila v duchu jen sam pro sebe. První hodinu nám Kebabka řekla že budeme stěhovat třídu. Všichni byly doslova nasraní. Naše,teď už bývalá třída byla dokonalá. Nebyla ani tak extra velká ta nastávající je o hodně větší.. Ale.. Všichni si myslí že si tak rychle nezvykáme. Navíc v nastávající je taková divná vestavěná,prosklená,popraskaná skříň. A ta tabule. Brr. Ještě je oranžová. Nesnáším oranžovou. Zase si moc stěžuju já vím. Pořád si říkám že do konce školního roku je ještě daleko a ono hovno. Jen pár dní a budu se muset loučit s Dánou,Jardou,Milanem,Míšou,Michalkou. Pane Bože. Tak hrozně mi budou chybět. Nikdy jsem takhle neblbla kvůli deváťákům. A příští rok to bude ještě horší. To jich bude na rozloučenou ještě víc. Když jsem k nim "blíž" je to horší se rozloučit. Uvidím je těžko o víkendech a venku když nikam moc nechodim. Vlastně.. Dnes nám odpadl tělák. Byla jsem na dvě hodiny volná a mohla si dělat co chci. S Karolínou a prostě se všema holkama ze sedmičky a šestky nás napadlo že by jsme mohli jít do Nedásku. Nedásek je koupaliště kterému jsme vymysleli přezdívku. Voda smrdí rybynou,když vylezete tajnou zkratkou máte nožky od bláta,ale jste tam dřív! Já když jsem byla malá vždy jsem se po té vodě osypala. Nyní nic,protože jsem se ihned po vylezení opláchla čistou,ledovou vodou. Ale pojďme k tomu hlavnímu. Celou cestu jsem říkala že do vody prostě nepolezu. Jen jsem se převlékla do věcí které jsem měla na tělocvik abych si nechala nějaké slušné,suché. Sedla jsem si na písek a v tom přijel spolužák na kole. Sundal tričko a to jak "přiběhl" mi připadalo jak scénka z Pobřežní hlídky. Víte jak Pamela vždycky běžela.. Všechny holky pomalu naházel do vody. Já jsem se jen krčila aby na mně ani nesáhl. Bohužel sáhl. V rychlosti jsem si udělala culík,abych si nenamočila vlasy. Táhl mě do vody pěkně za ruku,jako malé dítě. Pak si stoupl přede mně a začal mluvit. "Teď doplaveme na molo,tam tě budu házet do vody aby jsi nebyla suchá." S tím jsem nesouhlasila. Na molo jsem doplavala,ještě když jsem tam lezla,zklouzla jsem po mokrém dřevě a spadla zpátky. Bohužel moje vlasy už nebyly suché. Prostě jsem vylezla a držela se zuby nehty mola,aby mě tam nehodil. Hodil!! 3x!! Pak jsem ho prosila ať už mě nechá. Uschnula jsem a už jsem chtěla na břeh. Na ten rozpálený písek. Nedalo se nic dělat musela jsem zase do vody. Uschnula jsem a pak jsme šli domu. Byl to super den až na pár částí .. :)

Za chyby se omlouvám.. Nevidím na klávesnici.

Nález ztraceného srdce 2/2

22. června 2012 v 19:18 | Aksal |  Píšu,píšu..
Sedla si na starý pařez. Začalo se stmívat a tak se rozhodla že tady i přespí. Z batohu si udělala polštář a usnula. Její costování po neznámém trvalo už týden. Když tu neděli si lehla znovu do lesa a udělala si z batohu plného hadrů polštář,usnula. Slyšela jen slabé praskání suchých větví,ale neprobudilo jí to. Když bylo asi okolo sedmé hodiny,to praskání se ozvalo znovu. Tentokrát jí to probudilo. V dálce uviděla asi dvacetiletého pána který měl celkem dlouhé vousy. Byl špinavý a neupravený. Stál od ní asi deset metrů. Zahleděly si do očí. Kristen ten pohled znala,jen si neuvědomila.. Muž se rozutíkal a Kristen jen zavolala: "Hej! Kdo jsi?" Neotočil se. Kristen,trochu překvapená se rozhlídla po lese. U stromu kousek od ní ležel bílý,z obou stran popsaný papír. Byl složený na spoustu čtverečků a zatěžený kamínkem. Kristen po papíře sáhla a ihned poznala rukopis.

"Ahoj Kristen. Viděl jsem tě včera procházet městem.
Když jsem viděl tvůj batoh dolehl na mne stesk a musel jsem ti alespoň napsat.
Ano tady teď bydlím. Chtěl jsem už dávno odjet.
Vlastně,věděl jsem že tu maturitu neudělám.
Naši by mě zabili a tak jsem radši šel po svých.
Teď je mi dvacet. Chtěl jsem aby si šla semnou.
Jen jsem věděl že mi řekneš že jsem blázen.
Radši jsem odešel sám a bez Tebe. Věř že to nebylo lehké.
Není lehké se o seb starat sám,ale vždy se najde nějaký dobrák který do kšiltovky přihodí dvacku. Občas si vydělávám v bistru.
Jenom prosím..běž domů,už mě nehledej.
Nedokázal bych přenést před srdce to všechno co jsem Ti udělal.
Nikdy bych Tě neopustil,ale jak vidíš,musel jsem.
Ten kamínek je pro Tebe aby si nezapoměla. Navždy tě miluju.

Tvůj Chris!"

Nález ztraceného srdce 1/2

19. června 2012 v 14:15 | Aksal |  Píšu,píšu..
Příběh na ještě jednu část

Odtáhla závěsy a zadívala se smutně z okna. Koukla na pomalu se rozpadající lavičku na které bylo napsáno "Kristen+Chris" Zkrátka její jméno s jejím přítelem. Když ukončila ten pohled z okna ven,vydechla a vytekla jí slza. Slza průhledná a velká jako zrnko. S lítostí si sedla na postel a dala se do pláče. Věřila že to udělal kvůli ní. Ublížila mu. Láska je silná věc.
Bude to rok kdy Chris zmizel. Nikdo nevěděl proč,nikdo nevěděl kam. Proč vlastně otevřel dveře a šel. Vešla do vedlejšího pokoje kde pohladila fotku na níž byli oni dva.

Vzpomněla si na ten poslední den kdy si řekli poslední "Miluji tě!" Tenkrát to byl divný den. Místo pusy na rozloučenou si řekli pouze ahoj. Kristen chtěla z toho všeho už vyjít ven. Ovládat se a zapomenout na to co bylo před rokem. Věřila že se s Chrisem ještě setká. Nemohla jen tak dovolit aby se ztratil navždy. Chtěla utéct. Chtěla znovu vidět Chrise a cítit jeho obejmutí,jeho teplo a lásku. Věděla že se setkají. Jen nevěděla kdy a kde. Přimáčkla fotku k srdci a řekla: "Kdo ví. Chris se třeba vrátí,ale nikdo neví kdy. Bude lepší když se vydám já za ním."

Vzala svůj starý školní batoh,naházela pár kousků oblečení,láhev s vodou a otevřela dveře. Dveře otevřené dokořán jen hlídali jestli si to ještě nerozmyslí. Vzala z venku za kliku a řekla "Mám to tu ráda. Ale láska nečeká." Prudce bouchla dveřmi a vydala se po schodech dolů. Přemýšlela. A vůbec ne nad tím jestli dělá či nedělá chybu. Když vyšla ven,nasadila kapuci a vydala se ani nevěděla kam. Šla dvě,tři,čtyři hodiny. Musela si odpočinout.

Pokus o vraždu

17. června 2012 v 9:53 | Aksal |  O blogu a o mně..
Týden s druháky uběhl jako voda. Nikdy jsem nevěděla že být "učitelkou" je tak namáhavé. S Ájou jsme usínali před večerkou. Ale ten týden jsme si to maximálně užili. Štvaly nás otázky typu: "Aksal a co bude dnes k obědu?" .. Náš největší pokoj vždy zdobil nějaký žák který stál v rohu protože zlobil. Bylo tak skvělé vidět že paní učitelka M. k nám cítí důvěru a nechala nás klidně samotné doma. Samozřejmě s těma zvířatama. Ve čtvrtek jsme zažili úžasnou bobovou dráhu v Harrachově a úžasnou pizzu. V pátek se nám nechtělo domů,ale zároveň jsme se těšili. Poté co jsem se doplazila domů s kufrem jsem ucítila vůni domova. Takovou tu krásnou vůni od jezevčíků z tlamy. Riki si vzal nos a Ajax mi zase kousal uši. Ajax to chápe,že někdo odejde a vrátí se,ale Rikiš to ještě moc nechápe a tak se mi sápal až na záda. Když jsem uviděla to malé bílé stvořeníčko jak netrpělivě čeká naplácnuté na kleci vytryskla mi slza. Když jsem otevřela poklop klece,vylétl na mně Bártík a sápal se po ruce mezi vlasy. "To ti scházelo." řekla jsem s potkanem na zádech jsem si začala vybalovat. Když jsem o pár hodin později uviděla mamku jak zase uklízí a chce mít všechno čísté,zastesklo se mi po Harrachově :D .. No co,jsem tady jim makaróny a prohlížím fotky.

MUMLAVSKÉ VODOPÁDY BEZ..

MUMLAVSKÉ VODOPÁDY S..

O tenhle dobytek jsem se starala pět dní. A už to nechci zpátky..
Sama bych jela klidně znovu,ale s tímhle materiálem už NIKDY. Celý týden byl zajímavý a srandovní,ale neustálé žalování a pokřikování jen na toho samého člověka bylo už vážně moc. No přežila jsem to.


Geus

16. června 2012 v 16:32 | Aksal |  Píšu,píšu..
"Je to jenom o penězích." řekl a vyloupil banku.
Pouze povídka o tom jaká je i v tomhle světě sviňárna.

Vyletěla jsem ze dveří a údivem jsem vyjekla. Všude byla tma a ticho. Ticho přerušilo skřípnutí hlavních dveří v bytovce. Lekla jsem se,ale jako kdyby mě to stále lákalo dolů. Uslyšela jsem hlasy. Zřejmně nějaký telefonát. Moje teplné a neobuté nohy dopadly na chladnou zem. Zasatavila jsem se a poslouchala co mužský hlas do telefonu říká. "Ano,ano. Zítra tam budu i s těma penězma. Pochopte že pět milionů není malá částka. Zatím mám pětset tisíc,ale zítra to seženu." Slíbil cizí muž s rozloučením.

Poté jsem slyšela nějaké pípnutí a chůzi po schodech. Dupot se blížil a tak jsem radši zaběhla zpátky do bytu. Potichu jsem zabouchla dveře,opřela jsem se a rychle dýchala. Bála jsem se. Moje vlasy a pyžamo vlálo cestou do postele. Jen jsem ze spánku cítila lehký vánek jako kdyby okolo mne někdo procházel. Nevnímala jsem a spala dál. Když jsem se ráno probudila,cítila jsem takové divné prázdno. Ihned jsem si vzpoměla na včerejší večer kdy jsem cítila procházejícího člověka. Vstala jsem a postel jemně zavrzala. Uslyšela jsem takové bouchnutí. Jako kdyby spadla propiska na zem,pak jen nějaké kroky a dveře na balkon.

Pootevřela jsem dveře a bez rozhlídnutí jsem se pootočila pro železnou lžíci na boty. Potichu jsem šla směrem ke kuchyni abych se koukla co to bylo. Chodidla se mi lepila na podlahu. Co krok to vrznutí podlahy. Vešla jsem do kuchyně. Na zemi ležela propiska a na stole papír. Lekla jsem se. "Vždyť já nikdy na stole v kuchyni nepíšu." uvědomila jsem si. Došlo mi že jsem nějakého nezvaného návštěvníka přerušila v psaní "dopisu". Když jsem odložila zpět lžíci na boty,rozhlédla jsem se. Mezi dveřmi na balkon byla skřípnutá záclona. Ohlédla jsem se zpátky na stůl a všimla si že ten papír má na sobě pár písmen.

"Zítra tady chci mít 4miliony nebo" Dopis byl ukončen,pravděpodobně vrznutím postele. Neváhala jsem a volala kamarádnce jestli bych u ní pár dnů nemohla přespat. Souhlasila a tak jsem si zabalila pár věcí a vydala se na cestu. Den utekl jako dvě minuty a byla noc. Přesně o půlnoci zazvonil zvonek u kamarádčiných dveří. Přemlouvala jsem jí ať nechodí otevřít. Šla,byla to policie. Hledali mně. Našli mně. Můj byt někdo vykradl a já jsem přišla o všechno. O byt,peníze,cennosti.. Proč ten muž scháněl tolik peněz na to se přišlo brzy. Měl problém s jedním mužem od kterého si půjčil 100 000,- a on po něm chtěl několikanásobnou částku. Muž který vyhrožoval se jmenoval Geus.

Geus vyhrožoval muži smrtí a ublížení v rodině. Muž se bál o svou rodinu a proto se chtěl stát zlým,proto potřeboval to co nikdy neměl.


Strojvůdce

13. června 2012 v 12:12 | Aksal |  Píšu,píšu..
Fantazii se meze nekladou! ;)
Bylo mi ten den zrovna šest let. Můj otec pracoval jako strojvůdce. Už přes dva roky jsem ho neviděla. Pracoval stále a jen párkrát poslal dopis k narozeninám. Naposledy mi bylo okolo čtyř let co jsem ho viděla. Měl krásně modré oči a hnědé kudrnaté vlasy. Jezdil světem kvůli penězům. Kvůli penězům a taky kvůli mně. Myslela jsem že maminka nemůže být s tatínkem kvůli mně. Vlastně z části to byla pravda. Sfoukla jsem šest růžových svíček na dortu a rozhlédla jsem se. Spustu hostů. Jen jedna židle byla prázdná,byla pro mého otce. Vzduchem létalo plno balonků,všichni se bavili. Byl to krásný pocit vidět mé kamarádky jak se baví. Vlasy jim létali vzduchem. Přišla ke mně a řekla: "Zlatíčko,proč si nejdeš hrát." Její věta mně vyděsila. Už se blížil večer,hosté odcházeli a já s vyčištěnými zuby ležela v posteli a čekala. Čekala jsem na světla vlaku. Bydleli jsme totiž přesně u kolejí. Často mně v noci budilo skřípání kolejí. Ležela jsem otočená zády ke kolejím. Usínala jsem když v tom mě vyrušil známí skřípot brzd a kolejí. Utíkala jsem k oknu,odhrnula závěs a viděla jsem stále brzdící vlak. Pootevřené okno se zachvělo když na tvrdý beton dopadl cizí muž s batohem na zádech. Můj zářící obličej byl zžejmně nápadný v okně a v té rudé tmě. Zavolal na mne neznámý muž: "Hej,děvče! Kde jsem?" Pootočila jsem kličkou od okna a otevřela ho. "Dobrý večer. A proč tady vystupujete když to tu neznáte?" A ano,odpověděla jsem na otázku otázkou. Bůh ví co si o mně neznámý muž myslel. "Ale,tenkrát jsem tu bydlel. Bude to tak dva možná tři až čtyři roky co jsem musela odejít od rodiny kvůli penězům. Nevíš kudy se jde do domu číšlo 12?" Jeho otázka mě překvapila. "Ale pane. V téhle vesnici je dům číslo 12 pouze jeden. A v něm žiju já a moje matka. Dříve tady bydlel také můj otec. Mám ho moc ráda i když jsem ho neviděla dva roky. Musel za prací,víte on je strojvůdce. Dnes se měl vrátit přesně na mé šesté narozeniny,ale nepřijel." Podívala jsem se do země a neznámí muž se pousmál a z jeho úst vyplynula věta: "Aha. Tak to utíkej spát. Táta se vrátí,neboj. A co ty víš? Třeba je už dávno za dveřma."

Je to pohádka. Vyprávěla mi jí babička když jsem byla malá. Pomatuju si jí a tak jsem jí trošku upravila a zveřejnila. Snad se líbilo :)..